druhý člověk je jiný, než na co je ze svého okolí zvyklé. U bilingvních dětí

je zájem o jinou kulturu mnohem intenzivnější, protože se jich to daleko

více osobně dotýká.

Velmi důležité pro pozdější formování tolerance je to, že dítě je již od ra–

ného věku s touto odlišností konfrontováno. Příkladem mohou být školky

a školy, které mají multikulturní ráz a v nichž se dítě učí velmi brzy inter–

kulturní interakci.

Na problémy formování kulturní identity u dětí ve vietnamské komunitě

upozorňuje předseda vietnamského občanského sdružení Bambus Nguyen

Tung: V České republice žije okolo 800 českých občanů hlásících se k viet–

namské národnosti a více než 30 000 vietnamských občanů. Mezi Vietnamci

je 30 % dětí a mladistvých do 18 let. Téměř do všech mateřských a základních

škol v Praze a v České republice chodí alespoň několik malých Vietnamců.

Téměř všechny vietnamské děti do 15 let neumí číst a psát vietnamsky, ne–

znají svoji kulturu a tradice. Vietnamsky hovoří jako cizinci. Vietnamští ob–

chodníci, rodiče těchto dětí, nemají na ně často dost času a zanedbávají

předávání vietnamské kultury. Někteří bohatí Vietnamci posílají své děti do

francouzských či anglických škol, takže se děti nenaučí ani správně česky

a ani vietnamsky. Na základní škole v Praze–Libuši byla zavedena první

specializovaná třída pro vietnamské děti, které ještě nehovoří dost dobře

česky. Pro žáky všech národností je přímo na této škole nabídnut kurz viet–

namského bojového sportu podobného kung–fu (Tung, 2003).

Rozdílné formování kulturní identity lze demonstrovat na příkladu řec–

kých menšin v cizině. Řekové se vždy hladce integrují do místní společnos–

ti, snadno přijímají, asimilují a dodržují principy hostitelských zemí. Ve vět–

šině případů Řekové ovládají nejen dva jazyky a dvě kultury, ale i více.

Zároveň se snaží v zahraničí chránit řecké principy a tradice, řeckou kultu–

ru a svoji vlastní řeckou identitu, kterou si předávají z generace na genera–

ci. Řekové v zahraničí jsou považováni za řečtější než Řekové žijící v Řec–

ku (Zissaki–Healey, 2003).

Na socializaci dítěte má primární vliv jeho rodina, která je rovněž součás–

tí širšího sociokulturního makrosystému. Novorozenec, který vstupuje do

světa, se stává součástí kultury dospělých a podléhá kulturně podmíněným in–

terpretacím. Rodiče reprezentují budoucnost v přítomnosti (jev, který se

označuje jako prolepsie) a na druhé straně z vlastní minulosti a představ o dí–

těti vytvářejí obsahy, které ovlivňují životní zkušenost dítěte (Cole, 2000).

Rodiče mají tendenci již od narození promlouvat k dítěti o tom, jaké bude

36